Soběhrdy, 27. srpna 2006 11. neděle po Trojici Kázání Petra Tureckého

Upozornění: podoba kázání se přesně neshoduje s mluveným projevem. Samotný text je vytržen z kontextu celých bohoslužeb, je tedy torzem, nemůže proto sloužit jako náhrada za bohoslužby.

1. čtení

Joz 24,1-2a.15-17.18b

2. čtení

J 6,60-69

Kázání
Dva texty, dvě zprávy o vztahu člověka k Bohu, ke světu, dvě vyznání víry.

Izraelci se mají svobodně rozhodnout, jestli budou sloužit Hospodinu, nebo jiným božstvům. Jozue předkládá Izraelcům jejich dějiny spásy, jak je Hospodin vyvedl z Egypta, jak s nimi byl na poušti, jak zvítězili nad Emorejci v zaslíbené zemi.

Jsou vyzváni, aby vyznali, na čí straně stojí.

Jozue vyzdvihuje skutečnost, že Izrael dostal zemi zadarmo. Města, která nestavěli, vinice, které nesázeli, olivoví – a přece z nich jíte, říká Jozue. Jako by říkal: všechno, co jste, jste díky Bohu, ne díky sobě.

Hospodin je Bůh, který dává Izraeli zemi a města, aniž by Izrael musel tuto zemi budovat. Dostává ji darem. Stejně jako tuto zemi, tak i vše ostatní může člověk přijímat jako dar. K tomuto vyznání Izraelský lid i nás Jozue mezi řádky vede. A taky si můžeme uvědomit, že toto vyznání není uprostřed tohoto světa přirozené ani běžné. Lid nadšeně přikyvuje, přesto z dalšího textu vyplývá, že jeho nadšení bylo – slušně řečeno – prchavé. Lid nechce Boha poslouchat a tak upadá do neustálé modloslužby.

Ten druhý text v Janově evangeliu nese nadpis Petrovo vyznání. Na jeho začátku to ale na vyznání moc nevypadá. Množí učedníci se lekají Ježíšových slov. Jsou pro ně nestravitelná. Jsou jim tvrdou řečí. Kalvín k tomu poznamenává, že spíše jejich srdce jsou tvrdá, než Ježíšova slova. Ježíš v předchozím odstavci vysvětloval, co znamená, když o sobě řekl: Já jsem chléb, který sestoupil z nebe. Copak ten Ježíš, kterého oni znají, znají jeho otce i matku, může sestoupit z nebe? A navíc si dovoluje říkat, že k němu, k J se přichází skrze Otce, že teprve Otec musí člověka přitáhnout k Ježíšovi. J o sobě říká, že je věčný chléb, ne mana, ale on, Ježíš. On je chléb sestupující z nebe. Podle Jana tato řeč působila na mnohé učedníky přímo otřesně. Zajímavé je to, že takto poděšeně reagovali možná skoro všichni, ale ne přesto úplně všichni.

Je ale možné, že nešlo jen o tuto Ježíšovu řeč, že problém byl a je širší. Učedníci, nebo lépe řečeno – ti, kteří slyší Ježíšova slova utíkají. Před sebou samými. Chce Ježíš po lidech něco tak radikálně jiného, než SZ Bůh v podání jeho svědků? J jiným způsobem a jinými slovy (než jak čteme v SZ) nabízí člověku, aby se Bohu vydal celým svým tělem, myslí i srdcem. Vydal - znamená, aby jako poslední, nejhlubší bod, od kterého se může v životě odrážet, nenacházel v sobě, ale v Bohu. Aby byl cele v Bohu ukotven.

Bibličtí svědci SZ Boha stejně jako Ježíš říkají člověku: vyber si – na jedné straně je život, na druhé smrt. Není cesty mezi. Jozue v tom prvním čtení říká svému lidu totéž. Dostali jste všechno zadarmo, rozhodněte se. Buď budete sloužit jiným Bohům nebo Hospodinu. Podobně tvrdá řeč. Na druhou stranu je třeba říci: přesto nás Bůh nezatracuje, když selháváme, kdykoli máme cestu návratu otevřenou. To také velice často zaznívá ve SZ. Bůh napomíná, posílá proroky, volá na člověka, aby se vzdal model, aby se vzdal toho, co odvádí od víry.

Jsme neustále bombardováni příklady a ukazateli, jak máme žít, co má být hlavním středem našeho života. A to, že se člověku moc nechce je naším typickým znakem. Vždyť, čteme-li o tom, jak byl povolán prorok Jeremiáš, nebo Amos, můžeme i na nich vidět jak je to těžké. Můžeme také vidět naši vlastní slabost. Tito proroci byli vyzváni Hospodinem, aby vyšli ze svých statků, ze svých jistot, aby šli do nejistoty, aby se spoléhali jen na Boží slovo. Jejich činem lásky k Bohu byla poslušnost.

Toto je jedna z možností jak se dívat na vyjádření, že cesta k J jde skrze Boha Otce. Proto Ježíš v tom dnešním oddíle říká, že cesta k němu vede skrze Boží přitáhnutí. Bůh si nás přitahuje skrze svou nabídku spravedlnosti a hlubokého poznání, které spočívá v lásce k bližnímu. A tak dnešní neděli můžeme na základě Ježíšova výroku postup obrátit (nejen, že platí – skrze Ježíše poznáváme Otce) můžeme si uvědomit i opačný směr. K Ježíšovi se můžeme přiblížit skrze Boha Otce.

Ježíšův vztah k Bohu je pro nás vzorem: jeho ochota přijímat Hospodina jako svého jediného Pána. Jeho ochota pro Boží slovo trpět. Proto tolik radikální vyjádření - Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Tělo a krev tu nemusíme chápat pouze jako vysvětlení VP, ale také jako odkaz na celý Ježíšův život. Ježíšovo tělo (Ježíšův život) můžeme přijímat často, můžeme přijímat každý den, když se k němu obracíme, jako ke zdroji svého vlastního života. Jak moc a jak často se takto otevírat a obracet? Připomíná mi to jeden příběh z Talmudu. Židé měli zvyk nosit vždy jednou za rok do chrámu k oběti mj. mouku. Měli ji umlít, tolik, aby byla nádherně jemná. Nikde ale nebylo řečeno, co vlastně znamená ta jemnost. Mletí zrna na mouku bylo to nejpracnější. Má se mlít několik hodin, den, nebo dva, týden, ptali se rabínů. Kdy bude dost jemná? A rabíni k tomu vysvětlují: člověk nemá nikdy skončit, vždy je ještě možné jít dál. Dokonalost neexistuje. Vždy je možné postoupit o další stupeň. Otevírat se zdroji, kterým je nám biblický příběh o Ježíšovi, být ochoten k vlastní proměně – to je neustálý proces růstu.

A ta nekonečnost v budoucnu, ta nemožnost dojít nějaké dokonalosti, nás tady na zemi asi děsí a vede často k tomu, že raději utíkáme a odvracíme se. Ježíšův požadavek je příliš tvrdý.

Člověk stále něco chce, nakonec je zvláštní, že i v Bibli chce číst jenom to, co mu vyhovuje. Stejně tak ti učedníci, kteří nevydrželi jeho slova. Neříkal to, co chtěli slyšet, neříkal to, na co byli zvyklí. Jejich srdce bylo příliš tvrdé. A jejich reakce tomu odpovídala. Místo, aby se třeba omluvili, vyjeli po Ježíši přímo jedovatě.

Chce to odvahu a otevřenost přijmout to, co vlastně nečekáme, co je nové. A Boží Duch nám vždy přináší nové, uzdravující světlo a poznání. Otevřít srdce je nekonečně těžké. Vždycky se zdá, že to bolí, když nám něco srdce otevírá. Vždycky totiž člověk něco ztrácí a to je bolestivé. Proto je nám možná vrozený strach z jakékoli změny, i když by to mělo být pro naše dobro.

Kdo to může poslouchat?

Kdo to vydrží poslouchat, když neřešitelné životní problémy "tíží" a pozornost ochabuje? Kdo to může poslouchat, když se Bůh zdá tak daleko a tak nepochopitelný!

Dnes si můžeme všichni položit otázku, za co pro sebe považujeme Boží slova – jak hluboko je máme ve svém srdci a co pro nás znamenají v každodenním životě.

A nyní se dostáváme k tomu nadpisu dnešního evangelijního textu.

Blízkost Ježíše a vlastní odvaha dovolila několika učedníkům, dovolila Šimonu Petrovi říci to hluboké vyznání, vyznání člověka, který právě poznal, jak je bez Ježíše opuštěný. Poznal, že vlastně všechno, čím je, je díky němu, JK. V té chvíli vlastně po naprostém poznání své situace, kdy se mu jeho srdce otevřelo naplno, mohl říci: Pane, ke komu bychom šli?

Ta slova nás zvou na cestu. Posilují nás. Dávají nám odvahu. A zároveň nás vrací přímo obrovskou silou do reality, do našeho světa, i do tohoto okamžiku, kdy tu stojím před vámi a vy jste přede mnou. Je to vyznání za nás všechny, i za ty, kteří o tom nevědí.

"Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. 69  A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží."

Pane, děkujeme ti, že nás stále voláš k sobě / skrze svého Syna JK / děkujeme ti za slova, která nám ukazují naše místo ve světě / a ukazují, co opravdu vede k naplnění našeho života. / Prosíme tě zůstávej s námi / Dávej nám sílu a odvahu, abychom dokázali hledat víru / každý den / abychom ji dokázali vyznávat jako Šimon Petr a předávat ostatním lidem / abychom se společně podpírali / na mnohdy trnité cestě naším životem. Amen